Prázdno 2

Doprovodný text k bakalářské práci

Ve své bakalářské práci se zabývám problematikou stáří, minulostí a vzpomínkám. K tématu mě přivedly mé dojmy, které se utvářely postupně na základě rozhovorů se starými lidmi v domově důchodců i v okolí mého bydliště, tak na základě návštěv prarodičů. To vše mě přimělo zhodnotit tyto mé myšlenky a dojmy v obrazech a dát jim konkrétní podobu. V obrazech se zamýšlím nad podstatou stáří, nad tím, co může člověk v závěru života cítit a jak se může cítit.

V mých obrazech i úvahách hraje podstatnou úlohu fenomén paměti. Při diskusi se svým přítelem, který se zabývá historií středověku, jsem si potvrdila, jak jsou věci klíčové při jejím udržování. Konstruování paměti, zejména pak společné paměti, je také jedním ze způsobů, jak si přisvojit minulost a jak překonat věkový rozdíl mezi „starými“ a „mladými“. Panenky, fotografie a další předměty, naznačené v některých mých obrazech, tak nemají být jakýsi primitivním zástupcem kabinetu kuriozit, odkazem ke stáří a starobylosti, jež mají svou paměť, jako spíše předmětnou koncentrací „osobní“ paměti člověka, jehož nepřítomnost mají zároveň vyvolávat. Právě paměť je totiž oním mostem, jímž se přibližují oni k nám a my k nim – my lidé. Volba „banálních“ objektů je přitom důležitá i proto, že se většinou jedná o velmi osobní předměty, které často nemají jinou hodnotu, než jako nositelé vzpomínek. Je samozřejmě otázkou, zda používat podobně přímých a snadno rozklíčovatelných odkazů (nábytek 50. let; osobní předměty), nebo se spokojit s abstraktnějšími prostředky.

Helena Haškovcová se ve své knize Fenomén stáří zamýšlí nad otázkou, proč je stáří v dnešní době vnímáno tak negativně a staří lidé jsou stavěni na okraj společnosti. Důvodem je snad to, že „staří“ lidé připomínají „mladým“ vlastní budoucnost. Zároveň je už poměrně běžné dožívat se vysokého věku a stáří přestává být vnímáno jako hodnota. I když pomineme, že ubývá případů soužití více generací, její slova podporují moji myšlenku, že stáří v dnešní době je spíše osamocené. Rovněž se domnívám, že staří lidé často negativní obraz sebe sama přijímají a považují se za zbytečné a opuštěné. Inspirovala jsem se Ervingem Goffmanem, který ve své knize popsal mechanismy utváření „okrajových skupin“ zejména prostřednictvím přijetí obrazu sebe sama očima druhých. Stáří přitom vnímám jako určitý typ sdílené a společností utvářené představy. Vytvářením rozdílu na základě věku umožňuje bez ohledu na konkrétní jedince vymezit skupinu starých lidí. Tuto skupinu lze snadno propojit se stereotypy, které jsou o této skupině obvykle sdíleny a nesou s sebou stigma úpadku sil, nemocí, zmaru a smrti, případně křečovité snahy se těmto stereotypům postavit. Mohli bychom tyto stereotypy odbít jako hloupá klišé, nicméně i třeba jenom při rozboru běžného tisku bychom velmi brzy zjistili, jakou taková klišé mají moc a jak je důležité je studovat i třeba prostřednictvím jejich ztvárnění v obrazech.

Ve svých počátečních pracích volím expresivnější formu i výraznější barevnost, avšak tyto obrazy pro mě nepředstavovaly klid ani ticho. Abych lépe vyjádřila svou představu stáří, zklidnila jsem jak svůj expresivní projev, tak barevnost. Ve svých posledních obrazech se věnuji malbě výseků těch míst, na které starý, již méně pohyblivý člověk upírá svůj zrak. Jedná se o pohledy na strop, které samy o sobě mohou představovat zastavení se, zamyšlení se nad sebou samým, pohled do minulosti. Pracuji v plochách, barvu nanáším v mnoha vrstvách a každá vrstva může též symbolizovat minulost a vzpomínky (podobně jako ve starých bytech nacházíme na stěnách mnoho vrstev starého nátěru a jeho odkrýváním se vracíme zpět do minulosti). Své dojmy a vzpomínky utvářím pomocí vybledlých, pastelových odstínů. Cílem je pro mě vyvolat atmosféru ticha, klidu a melancholie. Prostřednictvím klidných ploch a jemné barevnosti vzbudit dojem jako by se v té dané chvíli zastavil čas.

Obrazy jsou malovány olejem, tuší a akrylem na plátně.